Bylo nebylo… Takto obvykle začínají klasické pohádky. Ale co takhle pohádka o pohádkách? Můžeme ji vlastně odstartovat úplně stejně:

Bylo nebylo jedno velké Království snů. V něm jako duchové vířily sny a touhy lidí z celého světa. Někdy na sebe narážely a občas se dokonce propojily. Stejně jako tři sny tří různých lidí: Andreje, Terezy a Yany. Každý z nich pocházel z jiného koutu světa, každý byl jiný a vůbec se do té doby neznali. Ale jedno je spojovalo. Ve stejnou chvíli měli tentýž sen: Vytvořit knížku pohádek pro děti.

Tihle tři autoři v úrodné půdě své představivosti zaseli semínka, z nichž vyrostlo 33 pohádek, které dnes držíte v rukou. 

Andrej Jaděvič

Autor

Ačkoliv si Andrej dosud většinou se vším věděl rady, tentokrát odpověď neznal. Přitom ale cítil, že je to nejdůležitější otázka v jeho životě, a pokud na ni nenajde správnou odpověď, ztratí jeho život smysl. Co když ho pak přestane mít Vesmír rád?

Ten rok byl pro Andreje zvláštní. Jako by se topil v bažině marnosti, ztrácel pevnou půdu pod nohama. Nic dobrého mu nepřicházelo na mysl, byl stále napjatý jako struny na harfě.

Vesmír už s ním začal ztrácet nervy, proto se rozhodl poslat vzkaz, který mu měl napovědět s jeho stále nezodpovězenou otázkou.

Tereza Křivská

Texty

Často slýchala: „Proč nevydáš knížku pro děti?“ Vždy jen krčila rameny. Kvůli všem povinnostem v práci i doma neměla čas pohádky sepisovat. 

„Třeba to jednou klapne, snad bude čas v důchodu,“ odpovídala se smíchem.

Říká se, že nic se neděje náhodou. Možná to tedy bylo nějaké řízení neviditelné ruky osudu, že v době, kdy se Tereza dostávala do tajů čínské medicíny, aby zlepšila své zdraví a upravila jídelníček pro celou rodinu, poznala Andreje. Vedl centrum „ČÍNSKÝ LÉKAŘ“ a měl v hlavě skvělý nápad: Sepsat pohádky, které by bavily nejen děti, ale zároveň jejich rodičům předaly poselství nutící k zamyšlení, jak pečovat o tělo i ducha a jakým způsobem pracovat s emocemi. Měl všechno skvěle promyšlené, jen své nápady potřeboval „zabalit“ do těch správných slov…

Yana Karpenko

Ilustrace

„Když jsem přenášela na papír postavy z filmu nebo přečtené knížky, představovala jsem si, jak by se měnil svět, kdybych mezi postavami byla i já sama,“ vzpomíná Yana na své dětství. Ilustrovala vše, co utkvělo v její duši, ale nikdo tenkrát nebral její malování vážně, vlastně ani ona sama ne.

Dlouho ji proto vůbec nenapadlo, že její touha a potřeba malovat by se mohly stát její profesí. Toto uvědomění přišlo až ve chvíli, kdy se jí narodila dcerka. V roli maminky se znovu vrátila do světa pohádek a vzpomínala, jak silně na ni působil každý obrázek v knize, když poslouchala hlas své maminky a zvědavě nakukovala přes její ruce na stránky knihy.

„Bylo to jako kdyby mě vtáhnul stroj času. Najednou jsem se vrátila do svého dětství. Možná jako mnoho čtenářů jsem v hlavní postavě poznávala sama sebe, viděla své rodiče a přátele, prožívala silné emoce a někdy mi skutečně ukápla i slza,“ vzpomíná Yana na své pocity, když se poprvé začetla do příběhů, k nimž měla namalovat obrázky.